Ta naše průmyslovka zlínská

Vážení a milí čtenáři,

dovolte mi, prosím, abych se stručně představil. Jmenuji se Matěj a jsem úspěšným absolventem SPŠ Zlín, oboru elektrotechnika. V současné době studuji na Fakultě aplikované informatiky na UTB ve Zlíně. Studuji obor Bezpečnostní technologie, systémy a management, konkrétně třetí ročník. V rámci výjezdů Erasmus se chystám na výjezd na jeden semestr do polského Štětína. Půl roku mimo rodné město. Ano, mimo rodné město, které léta své největší slávy již zažilo a v současné době se jen velmi pomalu vrací na ono pověstné výsluní. Baťova éra je již dávno minulostí, veliký průmyslový areál minulým režimem zvaný továrna na boty Svit chátrá a jen pomalu se do něj vrací život, a celý region zažívá léta stagnace aa probouzení. Ale je zde jeden důvod, proč se sem vždy budu vracet a sentimentálně vzpomínat na studentská léta. Je to již čtyři roky, co jsem dostudoval na naší „průmce“, ale její nesmazatelná stopa se i nadále táhne mým životem.

Zlín, jinak taktéž přezdívané „město zelené“. Stále se zde něco mění.  Ale jedna věc je zde v mých očích stálicí, která si již mnoho let drží svoji pověst. Velmi dobrou pověst!

V rámci dne otevřených dveří, který se za přispění všech pedagogů koná pravidelně, jsem tuto naši školu opět navštívil, abych mohl sentimentálně zavzpomínat. Pavilon A a vrátnice s ráznou, ale milou paní Kolaříkovou, která nás nejednou potrápila při pozdním příchodu. Vládní chodba se všemi kancelářemi v čele s paní Fialovou, na kterou jsme byli několikrát odkázání, naposledy  s výstupním listem. Postupoval jsem dále po schodech na hlavní chodbu v budově D. Cestou jsem potkal několik známých tváří z řad pedagogů, kteří mě sice nikdy neučili, ale jejich obličeje si pamatuji. Mé cíle však byly zcela jiné. Chtěl jsem navštívit pedagogy, kteří v podstatě mohou za to, co jsem teď. Úspěšný student na vysoké škole s velmi vysokou průpravou ze střední školy, která mi nemálo pomáhá i nyní. Vždyť na těchto základech stojí můj úspěch a jednou na nich bude stát má kariéra. Procházím školu a v obvyklých učebnách potkávám obvyklé kantory. Pana Mazala v učebně zabezpečovací techniky, paní Prokopovou v učebně automatizace. S oběma učiteli diskutuji o mých studijních výsledcích, vzpomínáme na dobu, kdy jsem byl ještě jejich žákem a oni mi na oplátku ukazují, jaké nové vybavení za ty čtyři roky do laboratoří přibylo. A já se nestačím divit. Takové vybavení nemáme ani na vysoké, a to tam máme hodně zajímavých kousků! Nakonec si nechávám to nejlepší. Pana Vyorala jsem měl celé čtyři roky a u maturity jsem si vytáhl právě jeho okruh otázek. On byl ten, díky kterému jsme se se spolužáky dostali na prestižní soutěž na VUT v Brně, on byl ten, kdo ve mně probudil lásku k elektrotechnice a kdo nás velmi úspěšně provedl všemi čtyřmi lety studia. Přísně, ale spravedlivě. Troufám si tvrdit, že výrok „přísně, ale spravedlivě“ mě provázel po celou dobu studia. Tohoto nepsaného zákona se drželi vždy všichni mí učitelé a já jsem za to velice rád. Pomyslnou třešničku na dortu mi však nabídla moje bývalá angličtinářka paní Javorová. Byl jsem už na odchodu, když na mě vesele zamávala, a já si říkal, že není možné, aby si mě po tolika letech pamatovala. Pamatovala! A to velmi živě. Ale třešnička byla úplně jiná. Nevím kdy, nevím jak, ale povedlo se moderně a krásně zařídit jednu z jazykových učeben, aby byla úplně jiná než ostatní klasické učebny . Ale stojí to za to. Vždyť je to pořád ta naše průmyslovka! Tak jiná, ale vlastně pořád stejná!

Odcházel jsem plný dojmů. Možná si říkáte, proč jsem na začátku psal něco o Zlíně, Erasmu a podobně. Možná proto, že jsem mladý a plný ambicí a plánů. Ale návštěva mé milované střední ve mně něco zlomila. Odcházel jsem obvyklou trasou směrem na zastávku autobusu, kde jsem šel už nesčetněkrát a říkal jsem si, že se sem chci ještě někdy vrátit, že tady jsem doma. Můj cíl v této chvílli je nyní zcela jasný a já doufám, že se zde pro mne jednou najde místo v řadách mnou milovaných kantorů, jednou možná kolegů, po jejichž boku budu zanechávat ve studentech stejné pocity, jaké zanechávali oni ve mně. V našem Zlíně, na naší průmyslovce, AHOJ!